Nový Zéland

Monika Tomášová

Nový Zéland je podle domorodých maorských kmenů nazýván Aotearoa – Země dlouhého bílého mraku, a patří k posledním kouskům Země, které byly objeveny evropskými mořeplavci, konkrétně na konci 17. století. Velký příval přistěhovalců, především z Velké Británie, však přišel až o téměř 200 let později, v první polovině 19. století. Kromě utlačování maorských kmenů a zabírání půdy do osobního vlastnictví přivezli Evropané spoustu nových rostlinných i živočišných druhů, čímž zasadili tvrdou ránu do té doby téměř nedotčenému ekosystému novozélandských ostrovů. Výsledkem bylo mj. postupné vymírání řady endemických druhů, především pak nelétavých ptáků, kteří se do té doby s žádnými predátory nepotýkali. Jedním z nejohroženějších druhů je neoficiální symbol země – pták kiwi. Snad díky značné vzdálenosti od ostatních kontinentů zůstává Nový Zéland relativně neosídlený a místní příroda zachovaná, ochránci a zákony přísně střežená. Tendencí je udržování a ochrana ohrožených druhů a vysazování stromů na plochách, které byly kdysi vykáceny. Důvod, proč jsem se rozhodla jet právě na Zéland, byl jednoduchý. Je to krásná země, k cestovatelům velice vstřícná, a hlavně není žádný problém získat roční pracovní povolení. Na Zéland jsem spolu s přítelem Martinem přijela v době, kdy začínalo jaro (čili v říjnu :o)). Přistáli jsme v největším městě Zélandu – Aucklandu, který leží na Severním ostrovu. S více než jedním milionem obyvatel představuje obchodní a průmyslové centrum Zélandu. Tady jsme si koupili auto a vyřídili nezbytné záležitosti k pobytu, jako bankovní účet, pojištění atd. První měsíc jsme cestovali po severní části Severního ostrova. Ten je typický např. aktivní sopečnou činností nebo mohutnými a až 1500 let starými kauri stromy. Brzy jsme zjistili, že se stanováním to tady nebude tak jednoduché, jak jsme si mysleli. Veškeré lesy, louky a pastviny jsou zde oploceny. Každý kousek půdy patří do soukromého vlastnictví místních obyvatel, kteří v ohradách pasou převážně ovce a krávy. Nakonec jsme se rozhodli pořídit si dopravní prostředek, který vlastní většina cestovatelů na Zélandu – van s postelí. Je v něm dost místa na uložení veškerých věcí, včetně vařiče a nádobí, a většinou není problém najít místo k zaparkování a přenocování; u cest bývá dostatek udržovaných odpočívadel. Když přišlo léto, rozhodli jsme se na nějakou dobu usadit a přivydělat si. Přece jenom náklady na cestu na Zéland nebyly nejmenší a i samotný pobyt něco stojí, přestože se člověk snaží ušetřit, jak se dá. Přes turistickou sezónu hledají výpomoc převážně kavárny a restaurace, ale i hotely nebo zemědělské farmy, kde je možné sehnat práci v podstatě v kteroukoliv roční dobu. Našli jsme si podnájem v domku u pláže, v městečku Mount Maunganui, které je přes léto vyhledávanou destinací převážně surfařů a lidí, kteří se rozhodli strávit dovolenou u moře a zároveň si i trochu užít nočního života. Bez delšího hledání jsem byla zaměstnána v jedné z kaváren na pobřeží. Po večerech jsem si potom přivydělávala v asijském bistru. Martin pracoval jako prodavač ovoce a zeleniny. Náš společný týdenní příjem představoval necelých 1000 novozélandských dolarů, přičemž podnájem nás vyšel na 250 NZD. Po třech měsících práce a užívání léta u moře s lidmi z celého světa jsme se rozhodli vyrazit na objížďku Jižního ostrova. Ten je od Severního oddělen Cookovým průlivem, přes který jsou lidé a auta přepravováni velkými trajekty. Jižní ostrov je daleko méně osídlen, za to ale nabízí úžasnou podívanou v podobě fjordů, ledovců, jezer, ale i pláží a skalnatých pobřeží s povalujícími se lachtany a všudypřítomnými racky. Během měsíčního projíždění ostrova jsme navštívili řadu národních parků a přírodních zajímavostí, kterých je na Zélandu nespočetně mnoho. Řízení na Jižním ostrovu nebylo někdy úplně jednoduché. Často chyběly asfaltové cesty, a pokud tam byly, bývaly dost úzké a klikaté. Bohužel našemu starému vanu nakonec selhal motor, což naše cestování dost zkomplikovalo, hlavně finančně. Při návratu na Severní ostrov jsme si proto udělali třítýdenní zastávku v městě Blenheimu a zúčastnili se sklizně hroznového vína. Kupodivu se tady dalo narazit na relativně velký počet Čechů, přestože největší část cestovatelů tvoří Němci a Jihoameričané. Po nějakém čase jsme narazili na jednoho skvělého zaměstnavatele v městě Te Puke na Severním ostrovu, nedaleko Mount Maunganui. Chris spravoval několik kiwi sadů v okolí a sháněl sezónní pracovníky. Měl na zahradě zřízenou ubytovnu a taky nám, mimo jiné, nabídl k užívání jedno ze svých aut. Měli jsme dobrý plat a minimální náklady na živobytí. Pro Chrise pracovalo asi 10 lidí různých národností, s kterými jsme se spřátelili a společně vykonávali jednoduché a fyzicky nenáročné práce v mladých kiwi sadech. Finančně nejvýhodnější období potom přišlo v době sklizně kiwi ovoce. Občas jsme si udělali volno a vyráželi na cesty po ostrovu. Přestože zima a sníh nejsou pro Severní ostrov úplně typické, tu a tam se po ránu objevil přízemní mrazík. V červnu jsme se proto rozhodli, že bude lepší Zéland opustit a v červenci odletěli roztočit peníze, které nám zbyly, do Thajska. Pobyt na Novém Zélandu mi dal spoustu cenných zkušeností, přátel a zážitků. Cestování je nejlepší škola poznání. Vřele doporučuji! :o)